Cordyceps byla moje první velká objevená houba. Začal jsem ji brát v roce, kdy jsme měli univerzitní šampionát v Córdobě ve Španělsku. Ten pocit si pamatuji dodnes.
Byl jsem plný energie, nezastavitelný, a soupeři se mě nemohli zbavit, ať dělali cokoli.

Byli jsme považováni za úplné outsidery, ale dostali jsme se až do finále a vybojovali stříbrnou medaili. Byl to úspěch, v který nikdo nedoufal. Bylo to tak nečekané, že jsme si museli přerezervovat letenky, protože naše basketbalová asociace předpokládala, že vypadneme hned na začátku, a zpáteční let nám objednali dva dny před finálem.

Houby se od té doby staly součástí mého každodenního života, kariéra se rozvíjela správným směrem a moje rodina, jako vždy, stála při mně.

Jenže zatímco jsem měl pozornost upřenou jinam, neuvědomil jsem si, že i oni mě potřebují. Skrývali přede mnou pravdu, dokud situace nebyla opravdu vážná.

Můj táta, který pracoval v chemickém průmyslu, si vypěstoval vzácnou formu alergie, kvůli které mu kůže na chodidlech praskala až do krve. Vypadalo to jako vyschlá pouštní půda, prasklinami byla vidět krev.
Nohy mu často začaly krvácet jen při obyčejné chůzi. Ale krvácení nebylo to nejhorší.

To nejhorší byla nepravidelná srdeční arytmie a extrémně nestabilní tlak, které z něj udělaly doslova časovanou bombu. Byl na pokraji smrti téměř každý týden. Zkoušeli jsme diety, léky, různé lékaře, všechno možné.
Měsíce plynuly a nic se nelepšilo.

A jak čas ubíhal, stal jsem se doslova posedlým myšlenkou mu pomoci.
Ponořil jsem se do vědeckých studií a literatury, hledal jsem sebemenší náznak naděje.